Příprava zelené Matchy
Zářící zelená Matcha/Maccha se dává přímo do čajových nádobek, přelívá horkou vodou a pění bambusouvou metličkou.
Mačča - Matcha - práškový čaj - Nefritová pěna
Pod tímto mazlivým jménem se skrývá unikátní práškový čaj, jenž má za sebou tisíciletou historii, nejprve v Číně a od 12. století i v Japonsku. Používá se při věhlasném japonském čajovém obřadu. I jeho civilní pití by však mělo být slavnostním úkonem. K výrobě dobré Matchy (Macchy) jsou jemné Gyokuro lístky napařovány, sušeny ve vzduchu a nakonec po odstranění všech stonků drceny kameny na jemný prášek.
Matcha se stejně jako Gyokura vyrábí výlučně z nejkřehčích čajových lístků nasbíraných brzy zjara na zastiňovaných plantážích. Na rozdíl od Gyokura se ovšem lístky při zpracování nesvinují, ale po usušení se z nich speciálním postupem vypreparují všechny žilky. Vzniklé listové útržky či vločky se nazývají tenča. Tato surovina se posléze rozemele na velejemný čajový pudr jasně zelené barvy. V minulosti se čaj drtil ve zvláštních kamenných mlýncích těsně před podáváním, aby byl co nejčerstvější a nepřišel o jediný odstín své výborné chuti a vůni.
Matcha se používá i na výrobu sladkých, chlazených osvěžujících čajů, jež jsou vhodné pro běžné pití. V potravinářství jsou hrubší druhy tohoto čaje využívány k ochucování jídel, výrobě čajové zmrzliny, bonbónů nebo žvýkaček.
Rozdílné druhy a tradice pití zeleného čaje
V Číně se v dřívějších dobách při vaření čaje používaly čerstvě nasbírané lístky. V některých oblastech s nedostatkem jídla se čajové lístky smíchaly s rýží a daly vznik koláči, který se pak spolu s bylinkami, zeleninou a kousky masa použil na výrobu výživné polévky. Později se čerstvé lístky napařovaly a formovaly do malých stlačených koláčků nebo tablet, vysoušely a před přidáním do vroucí vody rozdrtily.
Za dynastie Tang v letech 618 až 903 n. l. bylo běžné pít nálev ochucený cibulí, zázvorem, mátou, kousky pomeranče nebo solí. Šlehání práškového čaje v horké vodě v 10.–12.století šířili buddhističtí kněží. Většina zelených čajů, které se dováží do Evropy, pochází z Číny a Japonska. Čínské čaje se suší a tvarují bezprostředně po sklizni, například klasický Chun mee nebo malé srolované kuličky oblíbeného čaje Gunpowder.
V Japonsku se lístky před tvarováním a sušením ošetřují parou. To jim dodává výraznější vůni, někdy až rybí chuť a více hořkosti, pokud jsou luhovány déle než 2-3 minuty. Mezi tradiční japonské zelené čaje patří hrubá a stonkovitá Bancha, tmavě zelené jehličky čaje Šejcha, pražená Hojicha a Genmaicha s typickým přídavkem pražené rýže. Drahé Gyokuro a také Matcha (práškový čaj na čajový obřad) jsou poněkud vzácnější. V Mongolsku se používají kostky zeleného čaje, které se před vařením rozdrtí na prášek a smíchají s mlékem a solí, v Maroku je zelený čaj základem pro tradiční mátový čaj s cukrem. Připravuje se ve vysokých zdobených konvicích, ze kterých se hotový z výšky nalévá do malých sklenic.
Zelený čaj - Bílý čaj - Černý čaj
Zelený čaj a bílý čaj se stejně jako černý čaj získává z čajovníku, avšak neprochází procesem fermentace (okysličování), takže při produkci nedochází k žádným chemickým změnám. Proto si čajové lístky zachovávají původní zelenou barvu. Co do chuti je zelený čaj více hořký než černý čaj díky většímu obsahu tříslovin.
Bílý čaj je však mnohem jemnější. Vitaminy a minerální látky zůstávají beze zbytku uchovány. Z historie byl zelený čaj prý náhodně objeven čínským císařem a léčitelem Šen Jungem v roce 2737 před naším letopočtem. Několik lístků mu spadlo do nádoby s vroucí vodou, kterou pil z hygienických dovodů pouze převařenou, když odpočíval pod divokým čajovníkem. První čaj dovezený do Evropy (kolem roku 1610 Holanďany z Číny) byl právě zelený čaj.
Objevení řízené oxidace a sušení čajových lístků do podoby černého čaje následovalo potřebu zajistit delší trvanlivost potřebnou pro přepravu do Tibetu, muslimských zemí a později i do Evropy s rozmachem čajového obchodu.
