Kurt Weill podle Dagmar Peckové. Písně, které jdou až na dřeň! K opeře nemůžeme přistupovat z pozice snobského odmítání. Nemůžeme psát opery, a zároveň bědovat nad nedostatky žánru. Musíme tím, co jeviště nabízí, naplnit vlastní ideál, napsal Kurt Weill roku 1926. To byl teprve začátek Weillova hledání nového hudebního žánru, který by nahradil klasickou operu. Úspěch Třígrošové opery mu dal zapravdu, prosazení nového žánru přišlo v pravou chvíli a zdá se, že i publikum na oživení opery přímo čekalo. Ona dobrodružná cesta, na kterou Weill dostal přesně 50 let, vedla z Německa přes Paříž do New Yorku a přinesla výrazné zjednodušení hudebního jazyka, inspiraci populární hudbou a jazzem a přenesení pěveckých úkolů na herce bez klasického pěveckého školení. Skutečná revoluce. A to je přesně výzva pro mezzosopranistku Dagmar Peckovou. Pěvkyně, která hostovala na světových operních scénách, která je spojována s Mozartem, Mahlerem i Bizetovou Carmen..., která se však nikdy nespokojí s akademismem a prázdnou formou. Jeden z jejích snů, album písní Kurta Weilla, se stává skutečností 25 let poté, co ve Stuttgartské opeře ztvárnila hlavní ženskou roli v opeře Sláva a pád města Mahagony. Takže: neopakovatelná poetika Weillových písní, bezvadně šlapající kapela a skvělé aranže lavírující mezi klasikou a jazzem - a, ovšem, Dagmar Pecková, která nebyla nikdy "jen" operní divou, která si chce plnit své sny a všechno dělat naplno. 1. Surabaya Johnny 06:11 2. Youkali 09:52 3. Der Abschiedsbrief 03:56 4. Berlin im Licht 02:35 5. Das Lied von den braunen Inseln 03:00 6. Zuhälterballade 05:49 7. Die Seeräuber-Jenny 05:28 8. Barbarasong 07:31 9. Je ne t'aime pas 04:40 10. Denn wie man sich bettet, so liegt man 04:30 11. Alabama Song 04:44 12. Buddy on the Nightshift 05:01 13. I'm a Stranger Here Myself 04:09 14. Kanonensong 03:09 15. Die Moritat von Mackie Messer 04:24
