Olympic: Kaťata (CD) recenze

Nové album, nový klávesák, nová energie, nová témata. Skupina Olympic, model 2020, vnáší do našeho rockpopového světa pořádnou dávku života. Koronavirová koncertní pauza dala Petru Jandovi šanci napsat sadu nových písní, z nichž 11 se dostalo na toto album. Došlo také k výměně na pozici hráče na klávesové nástroje, kde se objevil Pavel Březina. Textaři, většinou mladší generace, dodali písmenkový obsah občas provokativního, na současnou dobu až prudce nekorektního typu. Olympic se zčásti vrátil k silně energickému rocku, k němuž jistá dávka výtržnictví nesporně patří. Typickou ukázkou je hned vstupní hardrocková jízda Kaťata, která dala albu dost neobvyklý název a velmi mimořádný vzhled, symbolizující ironické macho vyznání. Najdete tu však samozřejmě také ohlasy typického olympického soundu, třeba v podobě balady Šrám, co se nezahojí, úspěšně kráčející ve stopách hitovek s jasnou posluchačskou příchylností a rádiovou šancí. Překvapením na závěr je vyprávěné blues, ve kterém Janda nabídl sugestivní témbr hlasu, dokreslující další spíše jen fiktivní příhody ze života vskutku drsných týpků. Booklet přináší všechny texty a sadu stylových fotografií Michala Matyáše. Místo "jen dalšího olympického alba" je tu překvápko: Jandovo rockové perpetuum mobile se potěšitelně ještě ani zdaleka nemá k zastavení. Tracklist: 1. Kaťata 03:56 2. Pálím tvář 03:57 3. Hádky 03:21 4. Ach 03:37 5. Erika 03:18 6. Řekla jsi... 02:49 7. Pádím 04:02 8. Šrám, co se nezahojí 03:50 9. Hejá 03:52 10. Bouře 03:40 11. Nemám páru 03:58