Déšt po Dylanovi

Sedíme na římse tmavého světa, u stolu, hájeného hrstkou elektronů z mýtické elektrárny. V parčíku ve větvích zachycený kus igelitu, znamení nevalné naděje, která si protiřečí. Ale zůstáváme sami sebou. Trváme na svém, jako zvířata nebo rostliny. Být sám sebou obnáší permanentně se vydávat skutečnosti. Neschovávat se za psaní, výlety, rozhovory… Připouštět touhy, vnikat a unikat.