Do nikam

„Všichni jsme utečenci...“ předznamenává básnířka v úvodu pochmurného příběhu, v němž člověk, pevně spoutaný s domovem, je náhle nemilosrdně vytržen z důvěrného prostředí a stane se spoluúčastníkem hromadného exodu, z něhož nelze uniknout. Předobraz k tomuto výjevu básnířka patrně hledala v biblickém vyhnání z ráje. I v této skladbě se na odchodu podílí Bůh, jenž je tu ovšem vylíčený jako bezbranná a téměř bezmocná bytost, takže se na dlouhém pochodu „do nikam“ podílí i on sám. Mohutný dav prochází skrz ruiny a trosky lidské civilizace, které občas připomenou „navždy ztracenou krásu“, nyní jsou ale symbolem zmaru a zániku v globálním měřítku. Apokalypsy, kterou ovšem „neseslal starý Bůh, ale my“. Rouháním či povyšováním komunikačních systémů na božstvo, jež se ovšem vymklo kontrole a přiblížilo svět totálnímu chaosu.