Prokleté peníze

U Havlíků na dvoře bylo celé shromáždění. Seběhly se sousedky, kmotry a tetky, a bylo řečí jako vody. Všecky litovaly Havlíkovy, že musela se taková věc přihodit právě u nich. „Pro Pána Boha, lidičky, vždyť mě celou poblázníte,“ zanaříkala panímáma Havlíková při těch výkladech. „Budete muset dát na modlení a na světlo,“ pravila jedna kmotra. „Toť se ví, že dáme. Jakpak ne! Vždyť jsem to cigáně přece jenom vychovala, křížem se žehnat a modlit jsem je naučila. „A co tam mělo u močálu čeho pohledávat, snad shánělo ňáký čáry,“ řekla jedna sousedka. „Neskládejte na ně hříchu. Byl to přece jenom chudák. Chodívalo se tam do lesa vyplakat z ty lítosti, že žádného nemá, že ho jeho lidi jenom tak pohodili, že jim to bylo jedno, jestli třeba zahyne, nebo do jakejch rukou se dostane. A to byla u nás ta svatba, nedivme se, že mu přišlo líto, když si pomyslelo, že ono asi nebude nikdá mět svatbu. Kdopak by si taky takovy cigáně byl kdy chcel vzít!“ vykládala Havlíková, ale hlas se jí třásl. Vždyť věděla, proč se šla Nánka do lesa asi vyplakat… A věru, myšlenka, že děvče snad jejího syna a celý rod proklínalo, jí zachvívala srdcem.