Úvahy z parní komory...

... šel jsem sám. Hladina fjordu byla jako zrcadlo. Plovoucí ledovcové kry na něm se ani nehnuly. Ba i mírný vánek náhle zcela ustal. Tundra mlčela. Celý svět ztichl a ustrnul. Přestal jsem stárnout a neměl jsem potřebu vůbec dýchat. Nic... jen jsem intenzivně cítil přítomnost Boha... Ano, tak v těchto a podobných chvílích se ve mně probouzí, „psaní poezie." To jsou ty správné podněty a impulsy, jenž mě naplňují a vrývají nezhojitelnou, trvalou jizvu do mé duše. Tyto hluboce procítěné okamžiky, stávají se nato tvůrčím motorem pro mé psaní. Prožité emoce se zhmotní do formy básní. Jako v této knize, jež obsahuje dvacet jedna básní a devět tématických zamyšlení. Avšak všechny mé básně nejsou pouze o severu. Jsou i o ,,lásce" o ,,společnosti" o ,,Bohu jakož i v mých ,,úvahách" hloubám nad ,,chudobou", ,,mírem", nebo ,,nesmrtelností duše." Musím psát. Musím psát a je mi jedno kde. Musí ,,to" ven. Když ,,to" příjde, musí ,,to" zkrátka ven... A tundra mlčí. Jen mě pozoruje. Mě, malý špinavý uzlíček svalů. A ona, ona tak krásná, majestátná ve své drsnosti... Ano, ano! Drsná krása! Drsná krása!... Děkují. Tomáš Zatloukal