Ráno druhého dne recenze

Krvácí do sebe, blaze, tiše... rozpaky z dětství, z matky; pak klášter kdesi v Jižní Koreji, Buddha jak pomeranč vyhozený za sebe (kdo ho chytne?); pak péče o kluka bez svalů - Zuzana Gabrišová krvácí svou poezii a krvácí svou poezií. V téhle korektní současnosti, v níž se bojuje za všechno (ale samozřejmě při zachování všech "výdobytků") vyprazdňováním, mučením slov, prochází kolem básnířka s úplně jinou českou slovesností. V pěti částech sbírky, pokud by se slily všechny básně do jednoho textu, čteme příběh o tom, jak plevely budoucích výčitek pevně zakořenily... Jednou za čas se dostane do zemské atmosféry meteorit a spadne na území České republiky. Se sbírkou Ráno druhého dne Zuzany Gabrišové je to podobné...