Samá studna recenze

Samá voda. Samá voda. Přihořívá... Samá studna. Samá studna. Co k tomu se hodí dál vlastně napsat? I ve vyschlých studnách zůstává otisk hladiny, která tam bývala, a v ní se se pořád odráží svět nad ní, včetně nebe a tváře toho, kdo ji kdysi čeřil okovem, tím podvojným českým slovem, dvojitým symbolem. Je to podobné, jako když člověk dál cítí údy, jež už nemá, a strom své větve, jež někdo ulámal. Zuzana Gabrišová (1978), básnířka se zkušeností sedmiletého mnišství v zen-buddhistickém klášteře v Jižní Koreji, nás nechává, od sbírky ke sbírce, vždy intenzivněji a s větším zanícením pozorovat všechny své odlesky hladin (stávajících i bývalých): míň a míň je potřeba / slov, jednotlivé vlny skládají svět / za mýma očima.