Typlt - Vrstevnice křiku recenze

Možná bychom byli raději, kdyby se kresby Lubomíra Typlta odehrávaly na nějaké vzdálené planetě a v odlišné společnosti, nicméně soustředěně se vztahují k bezprostřednímu světu kolem nás. Zasekávají se nejen do obnaženého, živého masa, ale přerážejí i holou kost, jež v těle ještě zbývá. Jsou rány v ranách, které se sotva někdy scelí, žádný strup je nepokryje. Nastavují ostny společnosti i zjevují temná místa v mysli. Uvolňují nevědomé a zviditelňují potlačené představy. Jejich vyhraněná výpověď zasahuje každého, kdo je zahlédl, prostupuje jej, vzbuzuje v něm zdání, že je již někde viděl v sobě. Jsou zároveň střelou i terčem. Zatímco jedno oko sleduje cíl, druhé tkví v něm a pozoruje protilehlé, jež na něj míří. Obě patří autorovi. Obsáhlá publikace mapující dvacet let práce autora v mediu perokresby a malby temperou na papíře.