Údiv větru recenze

Jarní naděje po uvolnění napětí přinášela modř a během léta i s trochou zeleně vytvářela obrazy mořských nebo nebeských krajin, kde bytosti chtějí rády spočinout. Při podzimním návratu nebezpečí jsem naopak bytosti nechával projít utrpením a určitým přerodem k novému, v reji planet a v astrálním ohni. Jak modrá, tak červená navazují na má předchozí období, ale hutnost a použití barev navozují jinou atmosféru. Jan Hísek Kniha zahrnuje poslední obrazy Jana Híska (1965), jednoho z nejosobitějších malířů a grafiků střední generace. Autor hlavního textu Radek Wohlmuth pravdivě vystihl jejich podstatu následovně: „Obecně se dá říct, že současné obrazy jsou do značné míry reflexí ztišení a dlouhodobé samoty tak, jak je znenadání přinesla pandemická situace. Spolu s ní se samozřejmě také v dříve jen těžko představitelné intenzitě objevily obavy a pocit nejistoty, včetně úvah o křehkosti, zranitelnosti, konečnosti a pomíjivosti lidského bytí.“ Působivá plátna nás nenechají klidnými, byť zdánlivě vedou k pokojné kontemplaci. Je málo tvůrců, o kterých můžeme s plnou váhou napsat, že zobrazují autora samého, bez toho, že by byla popisná. Knihu doplňují stylizované portréty Jana Híska od Václava Jiráska, člena dnes již neexistující umělecké skupiny Bratrstvo.