Meander Macanudo 2

Někdy je mi v nekonečně rozlehlém Buenos Aires úzko. Stejně jako dalším asi 13 milionům lidí. Ta úzkost, zejména po ránu, když se proderu po hodinové jízdě metrem rozespalým davem na světlo ulice, je občas k nevydržení. Pak si v univerzitním bufetu, kde drnčí starý kávovar, dám preso a sladký rohlík. Na stolku vždycky leží noviny La Nación a v nich, na poslední stránce, čeká komix Macanudo. Beru ho každý den jako pilulky proti té velkoměstské úzkosti, polykám ho jako barevné, lehce melancholické antidepresivum. Ostatně, slovo macanudo znamená ve španělštině báječný, parádní nebo taky v klidu. 

Zpočátku se mozek při pohledu na minipříběhy o citlivém robotovi, míjejících se milencích, pánech v motýlcích a problémech tučňáků trochu vzpouzí. Stejně jako naše životy mají totiž i tyhle historie zamotané nebo vůbec žádné pointy. A proto si je možná hlavně mladí Argentinci tak oblíbili. Když má autor Macanuda Ricardo Liniers čtení, dokáží jeho fanoušci zaplnit až po strop ohromné Muzeum latinskoamerického umění v Buenos Aires. Křehká poetika osamělých a absurdních životů v tvrdém velkoměstě je totiž jako nakažlivá macanudo epidemie.