Adriana recenze

Román Adriana je pozoruhodný již svou formální stránkou. Titulní hrdinka je od počátku přítomna jen nepřímo – v posmrtných vzpomínkách a samotný vypravěč, mladý spisovatel Teodor, ji nikdy nespařil, takže Adrianin příběh je převypravován hned ve zdvojené perspektivě: poprvé Adrianou mladé společnici Juře, Teodorově sestřenici, podruhé vlastnímu vypravěči, který Juřin skaz (dojem překotnosti mluvy, iluze nezkrotného slovního vodopádu jsou dokonalé) zprostředkovává čtenáři tzv. komentativem, slovesným způsobem nepřímé či nesvědecké výpovědi. To s sebou nese zvláštní rytmus vyprávění, v němž jsou dobře patrné Juřina nervozita a únava i stále notnější opilost jejího naslouchajícího bratrance: věty jsou nebývale dlouhé, zdánlivě nekonečné a nepřehledné, čímž mohou českému čtenáři konotovat s hrabalovskými tirádami, třebaže Dimova je na hony vzdálena uměleckému naturelu Bohumila Hrabala. Nutno podotknout, že David Bernstein se všechna tato naratologická specifika bulharského originálu snažil adekvátně vyjádřit i v českém překladu (z doslovu Marcela Černého). Spisovatelka, dramatička, překladatelka a novinářka Teodora Dimova (1960) patří k nejznámějším, nejúspěšnějším, ale také čtenáři i kritikou nejuznávanějším současným bulharským autorům a brzy si vydobyla místo respektované spisovatelky nejen na domácím poli, ale i v zahraničí. Její romány i dramata jsou vydávány nejen v německy, anglicky a francouzsky mluvících zemích, ale také např. v Chorvatsku, Maďarsku, Makedonii či Polsku. Za román Majkite (Matky) získala ve Vídni prestižní Velkou cenu východoevropské literatury.