Černý mnich recenze

Nejrozsáhlejší část díla ANTONA PAVLOVIČE ČECHOVA (1860–1904) tvoří povídky. Napsal jich na pět set. Ne všechny jsou stejně slavné jako jeho šest dramat, velká část z nich je však dodnes po celém světě znovu a znovu překládána a v nejrůznějších souborech vydávána a čtena. Patří k nim i Černý mnich. Autor jej napsal roku 1893, tedy nedlouho poté, kdy pro sebe a svou rodinu koupil v Melichově venkovský statek s polnostmi, rybníky, sadem a lesy. Podle vzpomínek jeho bratra Michaila zde spolu jednou pozorovali západ slunce, přemýšleli, jak vzniká fata morgana, a fantazírovali, zda by se některá nemohla zrcadlit věčně a bloudit vesmírem… Prvotní nápad povídky byl na světě. A prostředí venkovské usedlosti Pesockých s rozlehlým ovocným sadem a záhony květin, kam přijíždí její hrdina Kovrin dát odpočinout svým předrážděným nervům, v lecčems odráží prostředí Melichova, kde Čechov doufal najít klid ke své literární práci. Na idylu ovšem brzy dopadá stín. Příznaky tuberkulózy dokáže doktor Čechov na sobě rozpoznat stejně jako jeho magistr Kovrin své šílenství ve fatě morganě černého mnicha. V Kovrinově závěrečném chrlení krve pak Čechov bezděčně předjal podobu své smrti.