Dědic bez osudu recenze

Pamatuješ si? Když jsme byli malí, skákali jsme z útesu do vody pod Srázy. Jednou… jednou sis zlomil ruku a pak se děsil těch skal. Když jsi po mně chtěl, abych utekl s tebou ze Srázů, abych skočil po tvém boku… bál jsem se já, přiznávám, ale měl jsem to udělat. Nyní jsi, Ellene, tak daleko od nás a uchvatitel drží náš domov v ocelovém sevření. Krev a noční můry – to jsou jeho zbraně. Propast, kterou ten muž, ten netvor otevírá pod našima nohama, je den ode dne větší. A z té temnoty nekonečných hlubin a z tajemných odlesků zrcadel cosi hledí zpět na nás. Na každého z nás, na každé dítě, ženu i muže. Vím, že vedeš vlastní válku ve jménu rodu, z jehož krve pocházíš. Nám na Srázech už ale dochází čas. A tak se tě ptám, ač vím, že má slova odnese vítr, a ty je nikdy nezaslechneš. Budeš mě následovat tam dolů, do propasti? Skočíš se mnou? Ještě jednou, naposledy?