Deset deka dekameronu recenze

Jen málokteré dílo je obestřeno pověstí natolik dráždivé a pikantní četby jako Boccacciův Dekameron, přestože v něm v žádném případě nejde jen o erotiku, jakkoli i ta v této knize hraje značnou úlohu. Rozkročení námětů Dekameronu je široké, mnoho příhod existovalo už před samotným Boccacciem, zatímco Petr Vydra sepsal příběhy zcela původní a vypůjčil si „jenom“ název knihy. Ten ovšem dále posunul, aby dal najevo, že jeho dílo má jak hmotnostně, tak svým významem menší váhu než Mistrovo opus magnum. Autorovy povídky se tedy netočí jen okolo milostných dobrodružství, ačkoli i na ty dojde, ale jejich tématem jsou třeba i různé rozmíšky s až kriminálním nádechem nebo nadpřirozeno. Vydrovi hrdinové zpravidla nejsou středověcí rekové ani žádní filutové (tedy aspoň ne srovnatelní s těmi Boccacciovými), ale při humorných situacích, jaké zažívají, si můžeme s úsměvem říct: „To by se mohlo stát i mně.“