Vesnice bezčasých mnichů recenze

Od chvíle, kdy Kripála poprvé podstoupil cestu do Indie, jež mu změnila život, už uběhlo několik let. Přestože vždycky věděl, že se chce do země provoněné kořením vrátit, netušil, že to bude tak brzy a z tak smutných důvodů. Doufá, že opětovné setkání s jeho učitelem Tatandžím mu do duše vnese aspoň trochu klidu. Jenže – jako by nestačilo, že se už takhle potýká s natolik závažnými těžkostmi – když dorazí do ášramu, spatří jen zpřeházený nábytek a nepořádek. Po Tatandžím ani vidu, ani slechu. Najde zde jen roztomilé modrooké kotě, jemuž dá později jméno Šakti, a prapodivný sešit s ještě prapodivnějšími zápisky. A právě tady, v prázdném a poničeném ášramu, začne Kripálova další cesta – cesta za Tatandžím, jeho rodištěm a tajuplným místem nazvaným „Vesnice bezčasých mnichů“, za znovunalezením vnitřního klidu, za lepším pochopením sebe sama. Pozná na ní spoustu krásných a spřízněných duší, pronikne zase o trochu hlouběji do duchovního světa místních lidí, ale rovněž se bude muset vypořádat s lidmi, kteří stejně jako on touží po indiciích vedoucích ke snové a blažené vesnici. Povede se Kripálovi nad zloduchy, ale především nad sebou samým, opět vyhrát?