Komentariát - Jiří Zygma

Buď A, B nebo C. Víc možností není. Co je pro někoho smyslem života, může být pro druhého nedostupné, a naopak. Velmi talentovaní lidé bývají zpravidla také velmi nemocní anebo je provází nějaká jiná třináctá komnata – tabu, které se bojí před ostatními odhalovat. A ze strachu o to, aby nepřišli o své postavení, svůj soukromý život tají a navenek se snaží působit coby nedobytná pevnost. Když však jejich křehkou schránku někdo naťukne, většinou se zasaženému již nedaří zpětně svoji masku, tedy ochranu před ostatními, znovu posílit. Jsou však i takoví, kteří pro svou rodinu a pro své nejbližší udělají vše a jsou schopni za ně obětovat i svou kariéru. To by mohl být i náš zcela ojedinělý, uměle vykonstruovaný a v podstatě nereálný hrdina, hudební skladatel Aleš, který v souboji sám se sebou hledá cestu, jak vzdorovat světu, který je díky jeho nemoci nastaven proti němu. Jak si své místo na slunci obhájí a za cenu jakých ústupků, to je věc diskuse; rozhodně ale tady tento člověk je, existuje a má právo, stejně jako ostatní bytosti, na svůj život. Postava Aleše se však vyznačuje znaky sebemrskačství a zbytečně se trápí, a proto, aby si svůj post tento (anti)hrdina vydobyl, musí dělat nezvyklé kroky, které jsou pěstmi na očích „normální“ veřejnosti.