Zpěv straky - Dana Beranová

Přichází hrdinka, jejímž cílem není silou měnit svět, ale léčit a napravovat lidské osudy. Když se šílený a mocichtivý vladař rozhodl vyvraždit všechny, které nemůže přeměnit ve vojáky, stalo se ze světa místo bez vědy, bez umění a také bez naděje. Místo, kde není snadné nabízet útěchu.  Pro mladou čarodějku Heniku se však právě to stalo smyslem života. Zavržená matkou, ale se svými přáteli — spolehlivou klisnou Potvorou a strakou, která skrývá nejedno tajemství — pomáhá všude tam, kde je jejích léčitelských dovedností zapotřebí. Ať už pobývá ve městě, jehož brány není možné opustit, u oddílu dětských vojáků s velice podivným úkolem, či na hradě, kde se objevilo nadmíru podezřelé novorozeně, vždy musí pečlivě zvažovat, co může ztratit a co získat.  Bolest a utrpení mívají totiž rozmanité podoby, ale muka v duši se navzájem až překvapivě podobají. A právě tyto rány se hojí ze všech nejhůř. Je na Henice, aby přišla na to, jak lze zemi a její obyvatele vyléčit.  ––– Henika prudce zastavila koně a upřeně sledovala červeně zabarvenou vodu. V slabém světle teprve vycházejícího slunce ji mohl šálit zrak. Vzhlédla k domům bohatých měšťanů, které stály na nejvýše položené straně náměstí, aby se přesvědčila. Bohužel. Krve dnes ještě nebylo dost. V rohu náměstí stál pranýř. Zatím byl vždy prázdný, železné konce srostlé rzí. Dnes v něm byl ale uvězněný člověk. Henika jen na malý okamžik zatoužila zase pobídnout klisnu a pokračovat domů. Svléknout ze sebe oblečení navlhlé od deště a špinavé od krve. Zahřát se teplým nápojem a smýt špatný pocit z neúspěchu… Ale nemohla. Slib, který před nějakým časem vyslovila v poloopuštěném lazaretu, byl příliš zavazující.— ukázka z knihy