Pravda a metoda II - Hans-Georg Gadamer recenze

Druhý svazek Gadamerova projektu filosofické hermeneutiky výběrově shrnuje texty zveřejněné po prvním vydání Pravdy a metody roku 1960. Gadamer se v nich vyrovnává s kritickým ohlasem na svou knihu, když jednak dějinně prohlubuje a rozšiřuje, jednak analyticky zpřesňuje uzlová místa prvního svazku. Ke klíčovým podnětům patřily veřejné rozpravy se stoupenci metodologické hermeneutiky E. Bettim, E. D. Hirschem jr., nebo H. Albertem (již počátkem 60. let), s J. Habermasem, K.-O. Apelem či A. Wellmerem o univerzalitě hermeneutiky (od roku 1967 nejprve v diskusích s Kritickou teorií o metodologii sociálních věd) či s francouzským poststrukturalistickým myšlením zastoupeným dekonstrukcí J. Derridy (počínaje rokem 1981). Gadamer znovu otevírá otázky vztahu mezi hermeneutickou zkušeností a metodickým poznáním, poměru k řeči a tradici, výkladu pojmu "předsudek" či vztahu ke kritice ideologie apod. V četných nábězích, z posunutých zorných úhlů a s odkazy na hojné prameny z dějin myšlení nabízí argumentační figury a konkrétní historické doklady pro základní teze univerzální hermeneutiky, tj. pro úvahy o zásadně ne-metodické bytnosti "hermeneutické zkušenosti", pro pojetí pojmu "zkušenosti" a "zakoušení" (proti pojmům "prožitku" a "prožívání", vázaným na subjekt) jako něčeho, čím procházíme, co přesahuje subjektivitu a stává se "děním" a "událostí", a nakonec pro svůj univerzální pojem "rozumění" jako jednoty rozumějícího a rozuměného, jako vystupování ze sebe k jinému sebe sama, jako vyhlížení a pohlížení rozumějícího na svět, které souvisle přechází v prohlížení sebe samého.