Manitoba recenze

Třetí sbírka Davida Vody (nar. 1976), básníka a historika umění, je jako spirála, která se napíná, smršťuje, roste. Jeho poezie pulzuje od hmotného k duchovnímu a zpět. Lze jí propadnout jako papírovým dnem. Vidět ji v barevných kostkách poskládaných na holé zemi. Slyšet ji v altu hortenzií. Dotýkat se jí, když kráčíš po dně vrásky kolem milovaných úst. David Voda ve své Manitobě tvoří vše nové. Z nápisů tužkou po bílé stěně, z ladění zvonů, bzukotu pump, bobulí pámelníku, ze světla, v němž žijeme. Manitoba je v řeči kmene Krí místo, kde se prérie úží, aby duch prošel uchem jehly. Mezi životem a smrtí je trhlina, předkové přicházejí, aby pojedli z našich talířů, a mizejí syti našimi úlitbami. Kosmem zní jazyk jako chůze, láme bochníky sněhu, drtí skořápky popelavých vajec. Do úžiny ducha lze vstoupit odkudkoli, jen položit klepadla na své spánky.