Oplocený les recenze

První část Oploceného lesa obsahuje texty, jež předvádějí mezní situace, popisují křehké lidské vztahy ve chvílích krajního vyhrocení a ukazují, jak často stačí jen malý krůček, abychom od vzájemných ústrků dospěli ke vzájemné pomoci nebo naopak, od pomoci k ústrkům. Příběhy, jejichž klíčovým slovem je abúzus, vyprávějí o tom, jak dokáže jedinec reagovat na vlivy mnohdy negativního rázu, jak umí jeho osobnost vstřebat a integrovat prožitá traumata a odkud se bere schopnost, díky které se člověk může nakonec vymanit z oněch začarovaných kruhů a procesů, do nichž ho zmíněné situace zavedly. Básně jsou pokusem o interpretaci tragédií nebo alespoň o jejich umístění v takovém prostoru, v němž se nabízí možnost nějakého rozuzlení. Druhá polovina sbírky se zamýšlí nad tématem samoty a odpovědností, která se k ní pojí (zdůrazňuje, že za vlastní život jsme odpovědni hlavně sami), a vnáší do něho i kolektivní zkušenost vyvozenou z pandemické situace. Závěr knihy se pak snaží vykolíkovat určitou cestu ke znovunalezení zpřetrhaných vzájemných vztahů.