Zlozvyk recenze

Hrdinkou románu Zlozvyk je dívka uvězněná v těle chlapce, která se snaží pochopit samu sebe a stejně tak svět, v němž žije. Vyrůstá v osmdesátých letech minulého století v dělnické čtvrti na madridské periferii. V bohem zapomenuté části města, kterou pustoší heroinová epidemie, v místě, kde kvete sousedská pospolitost i nepochopitelné násilí. S nastupující pubertou začíná podnikat své tajné výpravy do centra města, objevuje kavárny, kluby a čtvrti s podivuhodným nočním životem. V prostředí plném divokých i smutných existencí, nonkonformních mladých lidí, prostitutek i padlých andělů se cítí blíže sama sobě a zdá se, že konečně také nachází svoje místo v životě i společnosti, byť vykořeněné z té většinové. S každým krokem vpřed však musí čelit dalšímu a dalšímu násilí, kterému se neumí účinně postavit. Dívčini milující rodiče pouze tuší, čím jejich dítě prochází, a jsou často bezradnější než ona. Nakonec jsou to jiné ženy, které hrdince dodají sílu, sebevědomí a pocit, že i ona může někam patřit. Román Zlozvyk vypráví o vazbách mezi genderem a sociálním statusem, o hledání vlastní identity i síle sesterství. Nic nepřikrašluje, ale přesto působí magicky. Skládá poklonu lidem na okraji, odvážným solitérům i samotné španělské metropoli. Jde o syrové, divoké, ale také lyrické a dojemné dílo, v němž se vzájemně setkávají a dotýkají extrémy, abychom viděli, proč jsou vztek a odpor proti systému nutné pro přežití ve společnosti, která nepřijímá ty, kdo jsou jiní.