Bez lásky a naděje

Skutečný příběh hrůzy, nenávisti a násilí Vzpomínky františkánského mnicha a zároveň důležitého činitele katolické církve ve Velké Británii se vztahují k jeho vlastnímu dětství prožitém v nelásce, hrůze a násilí. Autor vzpomíná na svoji rodinu, kde žil s matkou alkoholičkou a mimořárně agresivním otcem, který svoji ženu a syna neustále bil a nelidsky týral. Ani v prarodičích z matčiny strany (tím méně z otcovy) nenašel ze začátku lásku; až mnohem později, po smrti dědečka, se chlapec sblížil se svojí babičkou. Dítě vyrůstalo uprostřed ďábelsky vymyšlených muk, nikdo mu nepomohl, viditelné stopy po krutém zacházení nechaly chladnými i nejbližší sousedy v domě, jeho učitele i sociální pracovníky. Po matčině sebevraždě žil s prarodiči a otcem, který jej začal (vedle pravidelného týrání) i sexuálně zneužívat. Konečně si hocha všiml ředitel školy (chlapec byl týrán a napadán i svými spolužáky) a po otcově smrti mu zařídil umístění do zvláštní školy pro zaostalou mládež. I zde chlapec poznal ústrky. Změna k lepšímu nastala, když do školy přišel nový učitel, který situaci rozpoznal a postupně chlapci zajistil lepší život; hoch na prahu dospělosti strávil několik let jako novic ve františkánském řádu. Postupně se sebevzdělával a stal se později jako člen a významný činitel katolické církve váženou a všeobecně uznávanou osobností. V r. 2004 mu jednu z nejvyšších cen udělil sám papež Jan Pavel II.