Co mají vědět ženy, aby byly milovány

Láska a vztahy mezi dvěma lidmi vůbec jsou často záležitostí křehkou a zranitelnou. Na druhé straně však působí i jako nezměrná síla a most k překonání těžkostí vnitřních i vnějších. V povídkách Eduarda P. Martina na sebe láska bere řadu překvapivých, ba fantastických podob – už proto, že jde o texty, které patří do světa literatury science fiction. Ale zklamán by byl ten, kdo by očekával klasické atributy tohoto žánru, neboť prvky sci-fi slouží autorovi jen jako kulisy, jako prostředek k příběhům a sdělením, jež jsou paralelami našich situací a životů. Je přirozené, že lidé v této knize už dávno obývají množství galaxií, pohybují se po celém vesmíru, nicméně stále jim zůstávají všední starosti, opakovaně řeší malé či větší problémy, neustále jsou konfrontováni v prvé řadě se sebou samými. Jejich světy se sice dají označit za velmi civilizované, co to však znamená ve skutečnosti, v každodenním životě? V titulní povídce se tedy hrdinka pokouší rozvést stejně tak snadno, jak se předtím vdala, zjišťuje však, že osud s ní hraje trochu jinou hru. Nesmírně zbohatne vynálezce, který vymyslí amorin, „lék na lásku“ – jaké je jeho překvapení, když později zjistí, že láskou doslova znudění lidé už o pilulky nestojí. Filolog objeví malý národ, jehož příslušníci mezi sebou na první pohled „nemluví“; začne s nimi komunikovat až poté, co zjistí, že hovoří opravdu beze slov – skrze cit a lásku ke druhému. V povídce Židle dojde ke zkratu systému: hrdina se sice chce oženit se svou snoubenkou, úřad ho však ožení se židlí a odmítá ho rozvést – nic nepomůže, nic neotřese kybernetickou nadvládou, byrokracie je zkrátka nesmrtelná… Povídky jsou jednou humorné, jindy dramatické či tragikomické, každopádně však přitažlivé a čtivé. Takže: co mají vědět ženy, aby byly milovány?