Jidiš pro radost Měkká (1999)

Jidiš, dnes už téměř zaniklý jazyk východoevropských chasidských štetlů, zanechal v dnešní češtině jen malou stopu: chucpe, mišpoche, košer a možná i čurbes, kibic, ksindl. Proč tedy otevírat takovou příručku? – A proč ne? odpověděl by Leo Rosten (Pan Kaplan má třídu rád) obligátní židovskou otázkou, na kterou nevíme, co říct. Třeba proto, že každé to podivné slovo, které nám předvádí, má šmrnc, sedí uprostřed vtipu na některý lidský a božský paradox – lásku, spravedlnost, peníze. Jazyk zaniká, ale židovský vtip je věčný, protože se posmívá a přitom laskavě a moudře pokyvuje hlavou. Vždyť vše je jinak. Není snad člověk komický i tragický zároveň, nepřipadá nám svět někdy absurdní a nepotřebujeme se zasmát i přes slzy?