Spolek osamělých srdcí Bez obalu

Chlípný stařec pošilhávající po mladém masíčku představuje námět, jenž byl už od starověku zobrazován s důrazem na směšný kontrast, způsobený tak nesourodým párem. V nové próze Ladislava Pecháčka, kterou její vypravěč rekonstruoval z tříšti dochovaných počítačových záznamů, má tento věčný motiv podobu tvůrčích seancí ve vinohradském bytě uvadajícího šedesátníka pana Kocoura. Pravidelně ho navštěvuje sedmnáctiletá studentka obchodní akademie Jitřenka, aby diktátem přepisovala rodící se scénář filmu, s nímž se tento muž na stará kolena potýká. Díky výrazně filmovému náhledu na jejich počínání tak čtenář přihlíží jednak ročním peripetiím „veledíla“, o něž ve skutečnosti producenti nestojí, jednak tříbení vztahu obou hrdinů, přesahující daná klišé už jen tím, že do iniciál titulu příběhu je skryt vzkaz o tom, jak zoufale se dnes jedinec cítí uprostřed davu. Autor pentalogie o Básnících coby lékař ovládá kouzla „veselé vědy o smutných věcech“, v tomto případě existenciální samoty duše. Hořce komické figurky jeho nové knihy, které se navzdory marnosti osudu nehodlají podřídit nemilosrdnému okolí, i zadumané tóniny skryté pod gogolovskými škleby připomenou spíš starší romány Dobří holubi se vracejí nebo Vážení přátelé, ano, neboť úsměv tu mnohdy tuhne na rtech. Přesto Pecháček potvrzuje své postavení mezi dnešními českými humoristy nejen suverénními dialogy, s jejichž přispěním se naváží do soudobých frází, jepičích mód nebo do chodu šoubyznysu, ale také vytrvalým zájmem o povahu lidského dorozumívání a míjení. Setkávání seladona s naivkou má jako v každé tragikomedii své zákruty a vyústí v následky o to fatálnější, že oba jsou pohříchu křehkými nádobami. Hra, kterou provozují, aby jejich všední dny získaly životabudič, totiž dovede bavit i ničit.