Černé roucho recenze

Román Černé roucho, jímž se po více než 40 letech českým čtenářům připomíná dílo Briana Moorea, spatřil světlo světa v roce 1985. Mladý jezuitský misionář otec Laforgue přišel z Evropy do Nového světa, aby přinesl pohanům slovo Boží. Guvernér rozsáhlého území, které se hrdě jmenuje Nová Francie, ale ve skutečnosti je stále ovládáno kmeny Huronů, Irokézů a Algonkinů, které se tu potulují od úsvitu věků a kterým Francouzi říkají Divoši, mu poskytuje jen malou pomoc. Jeho úkolem je přinést spásu izolovanému kmeni Huronů zdecimovanému nemocí dříve, než mu nadcházející zima zavře cestu k nim na daleký sever. Provází ho skupina divochů, kteří se vysmívají jeho víře a civilizaci, přestože si nechávají platit mušketami. Otec Laforgue se chystá vstoupit do světa pohanské síly, úžasné odvahy a strašlivé krutosti, které ho prověří jako muže i kněze a změní ho způsobem, o kterém se mu ani nesní. Vyslyší jej Bůh a dá mu znamení, že jeho činnost má smysl? Žádný jiný román nezachycuje tak dobře intenzivní – a katastrofální – nesourodost různých kultur vůči sobě navzájem i naše dnešní nepochopení.b V době svého prvního vydání v roce 1985 bylo Černé roucho přirovnáváno k Srdci temnoty Josepha Conrada, dnes se nabízí i srovnání s románem Mlčení Šůsaka Enda. S ním má společné i vynikají zfilmování.